Múr nárekov

Stekajúc po kraji Pražskej ulice
hnaní silou koní Marcelových
neprístupní, úprimní jak Unicef
na pruhovaných dresoch Barcelony
my spolu v jednom aute sedeli sme
a každý svedkom bol si svojej vlastnej trýzne

A každý sám si niesol svoje trpkosti
dúfal že ich rozrieši hlas génia
a snažil sa všemožne z témy premostiť
či pridať hlasitosť masmédia

V tej chvíli hocčo povedať by bolo faux pas...
z rádia sa ozývala kázeň normalizačného popa
čo stále spieval že nevie byť sám

V meste samoty a v meste ostrých hrán
ja našiel som to čo som hladal ďaleko -
popísaný, špinavý múr nárekov

Nasiaknutý slzami a hnevom
plný strachov, plný prosieb mesta
k bohu ktorý miluje a trestá
z brehov Dunaja až ku dvom levom

Preplnený túžbami a vzdorom
uplakaným, clivým aerosólom
sprejom tichých požiadaviek mesta
k bohu ktorý miloval a prestal

A satisfakciou mi je snáď v tejto chvíli
pri pohlade na zuboženosť steny
že ma k nej doteraz nepostavili
a že sám nie som aspoň v osamení


Klimeux

Arthur Rimbaud

Vzrušení

Za modrých večerů si vyjdu po pěšině,
lechtán obilím, se brouzdat svěží travou:
a zasnen ucítím, jak vítr na mýtině
mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou!

Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic.
Však budu míti duši lásce otevřenou;
jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic,
v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.

Skříň

To je ta stará skříň s vyřezanými pásy,
má velmi dobrácké a milé vzezření,
je pootevřená a čpí jak staré časy,
když lije do stínu své vonné koření.

Je plna směsice, delí se na přihrádky,
jež voní příjemně a okouzlují zrak,
nad svazkem kraječek jsou babiččiny šátky,
na nichž se třepotá namalovaný pták.

Člověk tam objeví kadeře bílých vlasů,
portréty, uschlý květ a zbytky polních klasů
s vůní, jež mísí se s vůněmi ovoce.

Ty skříni z dávných dob, co vše se v tobě beře!
Znáš tisíc pohádek a kvílíš divoce,
když otvírají se tvé velké, černé dveře.

Samohlásky

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,

zátoka stínů; E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.

U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;

O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
- O, modrý paprsek jejího pohledu.

Celníci

Ti, kteří spílají: Prach sakra, Čert to vem,
vojáci, lodníci a staří veteráni
jsou nula proti těm, kdož celní režim chrání
na modrých hranicích svým pádným obuškem.

Nůž v ruce, s dýmčičkou tak jako velcí páni,
když slintá stín jak kráva čenichem,
jdou se psy s vyplazeným jazykem
vykonávat své strašné zaměstnání.

Dělají udání na staré lesní žínky,
číhají na Fausty a Čarodejnice:
"To nejde jenom tak! Dej ranec k prohlídce!"

A když se přitulí k půvabům křehotinky,
celník ji prohledá a vezme si svou daň.
Do pekla s hříšníky, jimž hrozí jejich dlaň!

Večerní modlitba

Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky,
mám v ústech dýmku, světlo bliká,
nebe je jako plachta kocábky.

Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka,
mně tvoří sladké připáleniny
a ze srdce mi nežně pěna stříká
jak temné zlato z květu kaliny.

Když snedl jsem své snění ke chlebu
a když jsem vypil dvacet třicet džbánků,
chystám se na malou potřebu.

A milý jako bůh ve svatostánku
močím do výše a kupředu
se souhlasem svých slunečnic a vánků.

Soc.-dem.

"Teoretické kořeny "demokratického socialismu" sahají k novokantovství, k jeho hlásání etického socialismu. Podle této koncepce není socialismus zákonitým produktem přírodně historického rozvoje. Je to mravní ideál ve stejné míře dostupný pre představitele všech vrstev společnosti. Problém socialistické přestavby společnosti je tedy hlavně problémem morálním, problémem převýchovy a výchovy lidí v duchu socialismu... Socialismus vznikne pouze "demokraticky", tj. na základě určitého množství sociálních, zvláště kulturně výchovných opatření, uskutečňovaných v rámci buržoazního státu a buržoazními vládami. Socialismus existuje jako "demokracie", tj. jako harmonická jednota všech sociálních vrstev a skupin, včetně kapitalistů... Svým objektivním významem je koncepce "demokratického socialismu" zaměřena na věčné zachování základních pilířů buržoazní společnosti."

Filozofický slovník

Užívateľ je dočasne nedostupný, zanechajte prosím odkaz

Nedávno sa mi, pri náhodnej potulke blogom SME, podarilo dostať k článku môjho bývalého spolužiaka, ktorý často píše rôzne "úvahy o živote" a tak som sa s chuťou pustil do jednej z nich. Keďže ma zaujala, no prakticky s ničím, v nej uvedenom, nemôžem súhlasiť, rozhodol som sa článok okomentovať. Čo čert nechcel, niektorá z borovičiek, ktorú som v poslednej dobe vypil, mi vymazala z hlavy moje prihlasovacie údaje a znemožnila tak môj cieľ. Výsledkom toho je, že sa po dlhšej odmlke vraciam k písaniu úvah na tomto blogu. 

O umieraní alebo úvahy na matfyze

"Uvedomovanie si reality" ako dívanie sa na realitu?

Nosným pilierom spomínaného článku je myšlienka, že kvalitný a plnohodnotný život môže človek prežiť jedine zmyslovo bezprostredným a permanentným vnímaním prítomnosti a každý, hoc i chvíľkový myšlienkový úskok do hlbín vlastnej duše predstavuje vlastne stav nežitia - teda smrti.

Autor opiera svoju ideu o citát V. Kužela: "Vždyť tím, že si uvědomujeme jakýkoli svůj duševní prožitek, zakládáme tím teprve jeho vlastní skutečné poznání. Něco slyšet, a třeba i pochopit, nedává ještě jistotu poznání. Dokážeme-li však udržet pocitové a intelektuální souvislosti toho, co jsme pochopili, pak dosahujeme jakési výsledné skutečnosti, která se ve vědomí již registruje a můžeme ji a její analogie později evokovat."

Ja v danom výroku vnímam vyjadrenie potreby uvažovania v súvislostiach a udržania daných súvislostí v mysli pre skutočné poznanie, ktoré nie je synonymom prostého empirického zážitku ale vyžaduje si jeho následnú rozumovú analýzu, rovnako tak i emocionálne "podfarbenie". Až vtedy ho môžeme označiť za súčasť nášho poznania - a keďže človek je vytváraný svojím poznaním, tak i za súčasť nás samých. Takto de facto funguje sebatvorba. Autor článku si však, bez ohľadu na kontext, vybral iba slovo "pocitové". A teda stavia ako základ skutočného života emocionálne, ba niekedy len zmyslové prežívanie každého momentu prítomnosti a zavrhuje rozumovú stránku veci. Pritom neberie v úvahu, že "duševný prežitok" spomenutý v citáte, sa môže u jednotlivca kľudne odohrávať i pri čítaní Matematickej analýzy profesora Jarníka... Zážitok alebo prežitok môže spočívať tak v skúsenosti plynúcej z nášho okolia ako i z čítania knihy. V citáte V. Kužela vidím jednoducho snahu vysvetliť, ako vedome a cielene vyvolať odraz konkrétnej skúsenosti v našom vedomí.

Dva prípady nežitia

Príkladom človeka, ktorý sa tým neriadi a ignoruje hlbšie poznanie, je v prípade styku s realitou tzv. "cvakač" (môj terminus technicus :D) - rozumej typ dovolenkára, ktorý fotí všetko, čo zbadá a domov si prináša pravidelne okolo 5 miliónov fotiek, bez toho, že by tušil, čo sa mu podarilo zvečniť. A tak namiesto evokovania spomienok, plnia jeho fotky v budúcnosti funkciu čistiaceho prostriedku na návštevy... Druhým typom, týkajúcim sa naopak poznania sprostredkovaného, teda prečítaného, je tzv. bifľoš, resp. šprt - osobnostný typ, u ktorého netrpia ani tak návštevy ako skôr jeho charakter, na ktorom sa rýchlokvasené a "priechodné" vzdelanie podpíše najvýraznejšie.

Ako jeden, tak i druhý menovaný typ človeka, možno v istom zmysle označiť za mŕtvoly, pretože neuskutočňujú ozajstné a úplné poznanie. Podľa interpretácie autora článku však možno "cvakača" označiť za ideálny typ človeka žijúceho prítomnosťou a naopak bifľoša, avšak rovnako tak i všetkých ostatných knihomolov a učencov za zombíkov.

Carpe diem

V zásade sa nečudujem takémuto chápaniu plnohodnotného života, v súlade s logikou postmodernej metamorfózy hesla "Carpe diem" alebo známym letným hitom "Žijeme len raz - práve tu a práve teraz", ktoré je tak blízke väčšine ľudí. Ale stotožniť sa s ním nemôžem a nedokážem. V uvedenom článku je na podobnom princípe založené "uvedomovanie si reality", ako najpodstatnejší princíp, ktorým sa treba v živote riadiť. René Descartes, by sa asi zhrozil nad dezinterpretáciou svojho slávneho výroku "Myslím, teda som" na "Dívam sa, čuchám, počúvam, ohmatávam a ochutnávam, teda som", ako uvádza môj spolužiak. Zamieňa totiž racionalistický pojem "myslieť" = používať rozum, uvedomovať si, s pojmom "myseľ" = vedomie. Preto napokon formuluje myšlienku, že človek je tam, kde je jeho myseľ, a teda aby žil, musí neustále udržiavať prúd svojho vedomia sústredený iba na vonkajší svet. Iba takto vraj dostáva život zmysel. Podľa mňa ho však takto stráca. Život je už tak sám o sebe dosť zvláštny či skôr nepochopený a jeho prežitie spôsobom "Prišiel som, videl som, zomrel som" iba ešte viac podtrhuje jeho absurdnosť a tragikomickosť, než že by mu udeľovalo nejaký význam.

"Uvedomovanie si reality" ako dívanie sa a pochopenie reality

Takéto poznanie, ak ho vôbec možno poznaním označiť, sa odohráva na úrovni malého dieťaťa alebo batoľaťa, ktoré do seba hltavo vstrebáva všetky dojmy z okolitého sveta a i najbanálnejšia udalosť je pre neho nová a fascinujúca. Je to poznanie zvieracie. Napríklad pes je veľmi všímavé zviera a pokiaľ nespí, je neustále v strehu a pripravený reagovať na sebamenší podnet. Nedokáže ale dávať veciam a javom význam, nedokáže ich pomenovať, neuvedomuje si ich úlohu v širšom kontexte javov, nechápe súvislosti a miesto, aké vec zaujíma v okolitom svete, z čoho vyplýva, že si nedokáže uvedomovať vec ani jednotlivo, vytrhnute z konkrétnej reality, aby mohol abstrahovať jej vlastnosti a zobecniť ich, ďalej nachádzať podobnosti medzi jednotlivými vlastnosťami vecí a na základe toho ich kategorizovať a dávať im významy, vytvárať pojmy. Nič z toho pes nedokáže. Nie preto, že neovláda reč, proste mu chýba abstraktné myslenie.

Na druhú stranu, netvrdím ani, že zmysel života spočíva v utápaní sa v abstrakciách. Konkrétne dojmy človek na základe rozumu spracúva a dochádza u neho k abstrakcii, následne ale musí skúmaný jav, násilne rozumom vytrhnutý zo zmyslovej skutočnosti zasadiť späť do reality a skúmať vo všetkých možných súvislostiach. Takto sa stáva poznanie konkrétnym a taktiež kompletným. Ako už ale bolo spomínané, je nevyhnutné použiť rozumové schopnosti, a teda sa dočasne takpovediac odpojiť od reality aby nám bolo umožnené ponoriť sa do najhlbších hlbín duševných dimenzií, i za cenu, že si zrovna vtedy neuvedomíme, že sedíme v električke medzi Újezdem a Malostranským náměstím. Samotné uvedomovanie si tohto faktu je nám však málo platné, keď nerozumieme pojmom električka, ulica, námestie, cesta... Ba dokonca, keďže sme neustále iba v prítomnosti, nedokážeme si ani uvedomovať plynutie času a cesta električkou sa nám tak javí iba ako nekonečný sled za sebou plynúcich okamihov, s absenciou akéhokoľvek cieľu.

Veda len pre vyvolených alebo vitajte v dobe temna!

S použitím takéhoto druhu "poznania" by človek nikdy neopustil teplo svojej jaskyne, ba neobťažoval by sa ani zliezť zo stromu, s výnimkou ukojenia svojej bezprostrednej tužby po jedle či súloži.

K niečomu podobnému však dospel i náš autor, preto hovorí: znalosti a veda majú význam pre spoločnosť a preto nechajme toto utápanie sa v myšlienkach, toto "nežitie" pár vyvoleným jedincom, ktorí sa "obetujú" pre blaho celku. My ostatní, ako tupá masa, zízajme na slečnu pri pokladni a na farbu steny za ňou, ktorú sme videli už tisíc krát a ktorá má pre náš osobnostný rozvoj nepredstaviteľnú dôležitosť.

Ja tvrdím, že udržanie určitej kontinuity poznania a jeho celistvosti v čo najväčšej šírke, je pre ľudstvo ako druh nevyhnutné a aby sa spoločnosť posúvala vpred je potrebné docieliť, že celý tento komplexný súhrn znalostí a vedomostí bude rozšírený medzi čo najširší okruh ľudí. Preto je treba zabezpečiť, aby sa vzdelanie dostalo ku každému, nie naopak, aby bolo redukované na "trest" pre niekoľkých jedincov.

Miesto záveru si dovolím otázku na autora (ktorá v tomto prípade zrejme zostane nezodpovedaná). Akú dlhú "kómu", rozumej "odpojenie od siete" bolo potrebné podstúpiť na napísanie tvojho článku? ;)

Klimeux

Ahistorické uvažovanie

„Všichni vám vykládají, že principielně – to jest jako abstraktní ideje – konkurence, monopol atd. jsou jedinou základnou života, ale že v praxi nejsou úplně dokonalé. Všichni chtějí konkurenci bez smrtících dopadů konkurence. Všichni chtějí nemožné, jmenovitě, podmínky buržoazní existence bez nutných důsledků těchto podmínek. Nikdo z nich nechápe, že buržoazní forma výroby je historická a přechodná stejně, jako jí byla feudální forma. Tato chyba vzniká z faktu, že buržoazní člověk je pro ně jedinou možnou základnou každé společnosti. Nedokáží si představit společnost, v níž lidé přestali být buržoazní.“

Fredy Perlman

Demokracia

"Jedna z forem vlády vyznačující se oficiálním vyhlášením principů podřízení menšiny většine a uznáním svobody a rovnoprávnosti občanů. Buržoazní věda se při charakteristice demokracie omezuje obyčejně jen na tyto formální znaky, které jsou zkoumány odtrženě od sociálně ekonomických podmínek života společnosti a faktického stavu věcí. V důsledku toho vzniká představa tzv. "čisté" demokracie... Ve skutečnosti však každá demokracie jako forma politické organizace společnosti slouží koneckonců výrobě a je určována výrobními vztahy dané společnosti. V souvislosti s tím je nutno brát v úvahu historický vývoj demokracie, její přímou závislost na změnách společensko-ekonomických formací...

V třídně antagonistických formacích existuje demokracie fakticky pouze pre představitele vládnoucí třídy. Tak například v buržoazní společnosti je demokracie formou třídního panství buržoazie. Ve srovnání s feudálním zřízením byla buržoazní demokracie historicky progresivní etapou ve vývoji společnosti. Buržoazie je do určité doby zainteresována na demokracii jako prostředku své politické nadvlády. Vypracovává ústavu, vytváří parlament aj. zastupitelské instituce, zavádí (pod tlakem mas) všeobecné volební právo a formální politické svobody. Avšak možnosti využití těchto demokratických práv a institucí se pro široké pracující masy všemožne omezují, celý demokratický aparát buržoazní republiky je uzpůsoben k tomu, aby paralyzoval  politickou aktivitu mas a vyloučil pracující z účasti na politickém životě. Vyhlašovaná formální politická práva nejsou ničím zajištěna a zastupitelské orgány slouží nejčastěji jako nástroj politiky vládnoucí třídy. Pro buržoazní demokracii je charakteristická existence parlamentarismu, tj. rozdělení zákonodárné a výkonné moci a zjevná tendence k růstu moci výkonné."

Filozofický slovník