Arthur Rimbaud

Vzrušení

Za modrých večerů si vyjdu po pěšině,
lechtán obilím, se brouzdat svěží travou:
a zasnen ucítím, jak vítr na mýtině
mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou!

Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic.
Však budu míti duši lásce otevřenou;
jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic,
v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.

Skříň

To je ta stará skříň s vyřezanými pásy,
má velmi dobrácké a milé vzezření,
je pootevřená a čpí jak staré časy,
když lije do stínu své vonné koření.

Je plna směsice, delí se na přihrádky,
jež voní příjemně a okouzlují zrak,
nad svazkem kraječek jsou babiččiny šátky,
na nichž se třepotá namalovaný pták.

Člověk tam objeví kadeře bílých vlasů,
portréty, uschlý květ a zbytky polních klasů
s vůní, jež mísí se s vůněmi ovoce.

Ty skříni z dávných dob, co vše se v tobě beře!
Znáš tisíc pohádek a kvílíš divoce,
když otvírají se tvé velké, černé dveře.

Samohlásky

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,

zátoka stínů; E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.

U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;

O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
- O, modrý paprsek jejího pohledu.

Celníci

Ti, kteří spílají: Prach sakra, Čert to vem,
vojáci, lodníci a staří veteráni
jsou nula proti těm, kdož celní režim chrání
na modrých hranicích svým pádným obuškem.

Nůž v ruce, s dýmčičkou tak jako velcí páni,
když slintá stín jak kráva čenichem,
jdou se psy s vyplazeným jazykem
vykonávat své strašné zaměstnání.

Dělají udání na staré lesní žínky,
číhají na Fausty a Čarodejnice:
"To nejde jenom tak! Dej ranec k prohlídce!"

A když se přitulí k půvabům křehotinky,
celník ji prohledá a vezme si svou daň.
Do pekla s hříšníky, jimž hrozí jejich dlaň!

Večerní modlitba

Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky,
mám v ústech dýmku, světlo bliká,
nebe je jako plachta kocábky.

Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka,
mně tvoří sladké připáleniny
a ze srdce mi nežně pěna stříká
jak temné zlato z květu kaliny.

Když snedl jsem své snění ke chlebu
a když jsem vypil dvacet třicet džbánků,
chystám se na malou potřebu.

A milý jako bůh ve svatostánku
močím do výše a kupředu
se souhlasem svých slunečnic a vánků.